Křeslo pro hosta

Setkávat se s lidmi, to je něco, co mě obohacuje…

Jak jste se vlastně k moderování dostal?
Byla to docela zajímavá cesta, mnohdy plná náhod. Vždy jim předcházelo setkání se zajímavými a svým způsobem „osudovými“ lidmi, kteří mě dokázali posunout dál. Po absolvování filmové průmyslovky v Čimelicích a následném zakončení vysokoškolského studia na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy jsem nastoupil v roce 1977 do Československé televize. V osmdesátých letech jsem snad vůbec poprvé s označením „moderátor“ uváděl hlavní zpravodajské relace, Televizní noviny a Aktuality. Později mě moje cesta zavedla do sportovního světa, kdy jsem se i jako šéfredaktor deníku Sport a následně manažer ve společnosti Česká sportovní mohl účastnit nejvýznamnějších sportovních událostí, například tenisových utkání v Davis cupu, atletických mítinků Zlatá tretra a dokonce jako novinářský člen týmu West McLaren Mercedes jsem se zúčastnil i řady Velkých cen závodů F1. To byla škola.
Jenže od sportu je přeci jen k moderování plesů, kongresů, společenských událostí a konec konců i například k moderování pořadu Křeslo pro hosta v Poděbradech hodně daleko…
Velice významnou kapitolou se stala moje manažerská pozice v pražském paláci Žofín. Právě zde, během dlouhých sedmnácti let, jsem se mohl plně orientovat na moderátorskou profesi, která se stala i po odchodu do důchodu mým velkým koníčkem. Dodnes vzpomínám na velké Evropské turné, kdy jsem mohl připravovat a dokonce i moderovat koncerty v Bruselu, Kyjevě, Varšavě, kremelském sále v Moskvě, ale samozřejmě i na mnoha místech naší republiky. Řeknu Vám, neudělat si ostudu při večerech, na kterých účinkoval Karel Gott, Lucie Bílá, Štefan Margita za doprovodu Velkého orchestru paláce Žofín, před tisícovkami diváků… A pak, když jsem po mnoha letech na Žofíně přemýšlel, co dál s volným časem důchodce, rozhodl jsem se připravovat večery s názvem „Na kus řeči s…“, „Křeslo pro hosta…“ atd. Zkrátka jsem využil toho, co mě baví a kontaktů, které jsem během mnoha let získal.
Vzpomenete si, kdo byl vaším prvním hostem?
Určitě. Byl to Jan Čenský a tento první večer se konal na zámku v mém rodném Brandýse nad Labem v září 2017.
Kolik hostů jste do dneška divákům představil?
To už by se snad ani nedalo spočítat. Moc rád jezdím s panem Hanzlíkem, Nárožným, Zedníčkem, Töpferem či Danou Morávkovou, nedá se zapomenout na večery s Jiřinou Bohdalovou či Miroslavem Donutilem, ale i prof. Janem Pirkem. Jak jsem řekl, za ta léta by to byly desítky a desítky hostů na mnoha místech republiky. Dnes s pořady zajíždím do kulturních sálů od Prahy po Olomouc…
Jak jste se dostal do Poděbrad?
Může za to opět několik setkání. Především s mojí ženou Marcelou, protože svatbu jsme měli na radnici v Poděbradech. A také náhodné setkání na tenise s bývalým ředitelem lázní Josefem Rambouskem, se kterým jsme se domluvili na takovéto spolupráci. V „lázeňském týmu“ jsou i dnes vynikající lidé a spolupracovat s nimi je pro mě svátek. Prostě Poděbrady, to je moje srdeční záležitost. Křesla pro hosta, lázeňské plesy, Den srdce – moc by mě mrzelo, kdybych u takovýchto akcí nemohl být.
Co vás na těchto setkáních nejvíce baví?
Možná se budete divit, ale hlavně diváci. Ti jsou pro mě nejdůležitější. Když se baví, když reagují, to je pak pro mě ten opravdový adrenalin. A pak už jde povídání s hostem jaksi samo… I když nebudu zastírat, s některým z hostů je radost se setkat, zatímco někdo Vám dá pořádně zabrat. Ale těch druhých je opravdu minimum.
Jak se na tyto večery připravujete?
Samozřejmě si musím vyhledat základní informace o životě i kariéře každého hosta. Ani nevíte, jak jednoduše by si člověk mohl udělat pořádnou ostudu. A dál už se nepřipravuji, ani si předem nedomlouvám otázky. To musí jít samo, pěkně „naostro“. Ředitel Památníku Lidice a Ležáky, kam jsem s hosty také dlouhá léta zajížděl, mi říkal, že jsem kaskadér. Snad je za tím zkušenost, ale hlavně adrenalin. To si užívám. Jako kdysi v televizi při přímých přenosech či živém vysílání.
Vedete si nějakou kroniku takovýchto setkání?
Mám ji ukrytou v sobě. A když si doma uvařím kávu, zalistuji v knize autogramů a vybavím si setkání třeba s nezapomenutelným panem Zindulkou, Evou Pilarovou, Helenou Štáchovou i zmíněným Karlem Gottem a dalšími, kteří už nejsou mezi námi, ale třeba i s Bradem Pittem, Sylvesterem Stallonem, Michailem Gorbačovem, Borisem Beckerem, Pelém a dalšími zajímavými lidmi, řeknu si – stojí to za to. Projel jsem sedm desítek zemí celého světa, ale ze všeho nejraději jezdím z mé malé obce Černíky opravdu do nedalekých Poděbrad. Jen tak se v neděli s manželkou projít po kolonádě, dát si kávu ve Viole, ale hlavně za „mými“ diváky. Přeci – jak mi jednou řekl spisovatel Eduard Petiška – kolik lidí znáš, tolikrát jsi člověkem. A v lázních mám možnost poznávat stále nové a nové lidi. Děkuji za to.